Pražský hrad je naší nejvýznamnější národní kulturní a historickoupamátkou, je symbolem více než tisíciletého vývoje českého státu. Je to monumentální komplex palácových, církevních, fortifikačních, úředních a obytných staveb, které jsou vzácnými památkami na všechna slohová období. Rozkládá se na ploše 45 ha. Byl sídlem českých knížat, králů a císařů a od vzniku republiky v r. 1918 i sídlem prezidentů.
Od r. 1962 je Pražský hrad s archeologickými nálezy jako nejvýznamnější místo naší historie zapsán jako národní kulturní památka č. 1.
Historie
Počátky Pražského hradu jsou spojeny s prvním historicky doloženým Přemyslovcem Bořivojem. Ten v 80. letech 9.století přenesl své původní sídlo z Levého Hradce do místa, kde již existovalo na ostrožně nad Vltavou slovanské hradiště s velice výhodnou polohou.
První knížecí palác byl zřejmě dřevěný. První kamennou stavbou a nejstarší křesťanskou svatyní byl kostel Panny Marie. Jeho zbytky byly nalezeny mezi II. nádvořím a zahradou Na Baště. Tento Bořivojův kostel byl brzy přestavěn knížetem Spytihněvem I., který zde byl r. 915 pohřben. Druhým kostelem v prostoru Hradu byla bazilika sv. Jiří, založená knížetem Vratislavem I. Další Přemyslovec kníže Václav (svatý) nechal nedaleko ve 20. letech 10. st. postavit třetí svatyni – rotundu sv. Víta, kterou v 11. st. přestavěl kníže Spytihněv II. na mohutnou baziliku.
V r. 973, kdy bylo v Praze založeno biskupství, byl hrad Praha nejen sídlem hlavy státu ale také sídlem pražského biskupa, nejvyššího představitele církve. Ve stejné době vznikl při bazilice sv. Jiří první klášter v Čechách.
V 10. st. zaujímal Hrad plochu asi 6 ha. V románském období bylo někdejší hradiště přebudováno v pevný středověký hrad, zejména po r. 1135 zásluhou Soběslava I., kdy byl vybudován kamenný knížecí palác a nové kamenné opevnění zesílené několika věžemi, z nichž je nejlépe zachována východní Černá věž .
Velmi významně zasáhlo do vzhledu Pražského hradu období gotické, zejména Karel IV. (1346 – 78), který se svým otcem Janem Lucemburským (1310 – 46) vymohl na papeži povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a položil základní kámen ke stavbě chrámu sv. Víta. Za Karla IV. se Hrad stal poprvé císařskou rezidencí. Karel IV. nechal posílit opevnění Pražského hradu, velkoryse přebudoval královský palác s kaplí Všech svatých. Střechy věží dal pokrýt zlacenými plechy, které daly základ sousloví Zlatá Praha. Od r. 1382 přestali čeští panovníci obývat Pražský hrad na více než 100 let. Královský dvůr byl přestěhován do míst dnešního Obecního domu a zpět na Pražský hrad se vrátil až v r. 1483 za Vladislava z dynastie Jagellonců.
Ačkoliv panovník přesídlil již r. 1490 do Budína, dal Pražský hrad přestavět v pozdně gotickém slohu pod vedením Benedikta Rieda. Ten byl stavitelem velkolepého Vladislavského sálu, největšího světského zaklenutého prostoru tehdejší Evropy, s nímž přišly do Prahy první známky renesance. Provedl velkorysé stavební úpravy včetně výstavby nového opevnění, obranných věží a rozšíření královského paláce. Za něj doznívala gotika a začínal k nám pronikat nový stavební styl renesance.
Přímý vliv italského umění nového stylu byl v Praze zaznamenán nejvíce za vlády Ferdinanda I. (Habsburského) a po jeho odchodu z Prahy za působení místodržitele Ferdinanda Tyrolského. Tehdy došlo k proměně středověkého hradu na pohodlný renesanční zámek se zahradami. V severní Královské zahradě vznikla typicky italská architektura Královského letohrádku.
K velké stavební aktivitě přispěl požár v r. 1541, který značně poničil objekty Hradu i okolí. V rámci obnovy byly přestavěny jak obytné prostory, tak církevní objekty. V době vlády prvních Habsburků přibyly do areálu Hradu i šlechtické paláce (např. Pernštejnský – později Lobkovický palác, Rožmberský palác a další). Na severozápadě byly vybudovány budovy koníren.
Za vlády císaře Rudolfa II. (1576 – 1611) vyvrcholila renesanční a manýristická přestavba Hradu, který se podruhé stal centrem říše a zejména centrem evropské kultury a vědy. Na II. nádvoří byly zbudovány nové prostory pro Rudolfovy sbírky – Nový (dnešní Španělský) sál a Rudolfova galerie. Vznikl také spojovací trakt mezi severozápadní a jihozápadní částí Hradu. Právě zde se nacházela proslulá Kunstkomora a další prostory pro Rudolfovu sběratelskou činnost. Byly také vystavěny další objekty koníren pro jeho vzácné španělské koně. Za Rudolfa byl položen základ Zlaté uličky. Laboratoře Rudolfových alchymistů jsou uváděny v Prašné věži nad Jelením příkopem.
Znovu Hrad utrpěl značné škody, když byl r. 1631 obsazen a vydrancován saským vojskem a r. 1648 Švédy. Po třicetileté válce se Habsburkové o pražské královské sídlo příliš nezajímali.
Teprve Marie Terezie v letech 1755 – 75 provedla rozsáhlou přestavbu Pražského hradu na reprezentační zámecký komplex. Důvodem pro mohutnou stavební akci byly válečné škody, způsobené rozsáhlým bombardováním Hradu při válečných konfliktech na počátku její vlády. Přestavbu navrhl vídeňský architekt Nicolo Pacassi, který projektoval i I. nádvoří se vstupní monumentální branou. Z doby tereziánské přestavby pochází také Kaple sv. Kříže na II. hradním nádvoří a další budovy, zejména Ústav šlechtičen. Jižnímu průčelí Hradu dal jednotnou monumentální pozdně barokní fasádu reprezentačního sídla. Jeho plány ovlivněné vídeňským rokokem a francouzským klasicismem uskutečnili stavitelé Anselmo Lurago, Antonín Kunz a Antonín Haffenecker.
V 19. století Hrad chátral, v řadě objektů se po josefinských reformách usadilo vojsko. Ke stavebním úpravám několika objektů došlo v souvislosti s pobytem Ferdinanda I. Dobrotivého na Hradě po jeho abdikaci v r. 1848 a dále v souvislosti s přípravou na slibovanou korunovaci Františka Josefa I. v 60. letech. Po roce 1859, kdy vznikla Jednota pro dostavbu chrámu sv. Víta, začala nejprve oprava a následně za působení arch. Josefa Mockera vlastní dostavba katedrály, ukončená v r. 1929.
V letech 1920- 35 provedl rozsáhlé úpravy Pražského hradu jako sídla československého prezidentavýznamný slovinský architekt Josip Plečnik, který mistrně skloubil vzácný historický prostor s moderními civilizačními nároky. Jeho úpravy zasáhly zejména 1. a 3.hradní nádvoří, jižní zahrady Hradu, 4. nádvoří se zahradou Na baště i četné interiéry. Vytvořil např. tzv. Sloupovou síň, soukromé prostory bytu prezidenta včetně tzv. Masarykovy pracovny. Jeho žák Otto Rothmayer po 2. světové válce dokončil v obdobné kvalitě dořešení některých interiérů Hradu.
R. 1936 se stal hradním architektem Pavel Janák a po něm od r. 1959 Jaroslav Fragner.
Po r. 1989 se Pražský hrad na mnoha místech otevřel veřejnosti. Za prezidenta Václava Havla došlo na Hradě úpravám interiérů i k výstavbě dvou nových vstupů na 2. nádvoří podle projektu výtvarníka a designéra Bořka Šípka. Významnou cenou byl odměněn průkop valem Prašného mostu v Jelením příkopě (arch. Josef Pleskot). Zajímavý je i moderní skleník světově proslulé architektky Evy Jiřičné. Nově bylo vydlážděno a upraveno Jiřské náměstí. Ve spolupráci s odborníky z Gettyho institutu byla obnovena mozaika Posledního soudu.
Od r. 1990 je Pražský hrad slavnostně osvětlen denně od setmění až do půlnoci, v turistické sezóně do jedné hodiny v noci. Tradice elektrického osvětlení mnohem menšího rozsahu začala v r. 1928, kdy byly lampy poprvé nainstalovány k 10. výročí vzniku republiky. Slavnostní osvětlení podobnější dnešnímu bylo instalováno koncem 60. let, bylo však zapínáno jen při slavnostních příležitostech jako jsou státní svátky nebo významné dny republiky.
V posledních letech se rozvinula rekonstrukční činnost v mnoha hradních objektech a značná pozornost byla věnována archeologickému výzkumu, který probíhá již od r. 1925 a který přinesl mnohé poznatky o dějinách Hradu. Výzkum a obnova jednotlivých prostor a objektů od r. 1990 je vedena myšlenkou oživit je co nejvíce zpřístupněním veřejnosti.