14. 4. 2023

Kavárna Slavia

Před 160 lety byla na nároží dnešní Národní třídy a Smetanova nábřeží dokončena stavba paláce Lažanských, v jehož přízemí sídlí kultovní pražská kavárna Slavia. Mezi její hosty patřily největší osobnosti světové kultury jako Kafka nebo Rilke.

Snad nejslavnější a nejoblíbenější pražská kavárna je po nedávné rekonstrukci interiéru znovu otevřena veřejnosti. Je ve stylu art deco a každý Pražan zná její ikonické stěny z mramoru a dřeva a bytelné kulaté stolky. Nabízí krásný pohled na Pražský hrad, jaký neuvidíte z žádných jiných oken. Brzy se stala tradičním místem setkání umělců a intelektuálů. Chodil sem Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Toyen, nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert nebo světoznámí skladatelé Bedřich Smetana a Antonín Dvořák.

 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a následné sovětské okupaci země se zde scházeli představitelé nonkonformní kultury a politického disentu v čele budoucím prezidentem Václavem Havlem.

 

Ve Slavii se můžete zasnít před ikonickým obrazem Viktora Olivy Piják absintu, jemuž ale nikdo neřekne jinak než Zelená víla. Zelená bohémská múza Prahy.

 

Ostatně absintová kultura je součástí atmosféry kavárny Slavie i dnes. Ochutnejte např. zdejší koktejl Death before noon, obsahující absintový likér, prosecco a citrusový prach. Jde o specificky českou odpověď na americký koktejl Death in the Afternoon, jehož autorem není nikdo menší než Ernest Hemingway, který jej nazval podle jedné ze svých knih.

 

Kavárna Slavia se sama stala také inspirací pro řadu uměleckých děl. Výjimečné místo mezi nimi má báseň jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu a zdejšího častého hosta Jaroslava Seiferta, jíž naši vzpomínku na tento magický prostor uzavíráme.

 

 

Kavárna Slávie
Jaroslav Seifert

Tajnými dveřmi z nábřeží,
které byly z tak průzračného skla,
že jsou téměř neviditelné,
a jejichž závěsy
jsou namazány olejem z růží,
přicházel někdy Guillaume Apollinaire.

Měl ještě z války zafačovanou hlavu.
Přisedl k nám
a četl brutálně krásné verše,
které Karel Teige ihned překládal.

Na básníkovu počest
pívali jsme absint.
Je zelenější
než všechno zelené,
a když jsme od stolku vyhlédli z oken,
pod nábřežím tekla Seina.
Ach, ano, Seina!
Neboť opodál široce rozkročena
stála Eiffelka.

Jednou přiběhl Nezval v černém tvrďásku.
Tenkrát jsme neměli tušení,
ani on to nevěděl,
že právě takový nosil i Apollinaire,
když se zamiloval
do krásné Louisy de Coligny-Châtillou,
které říkával Lou.