4. 1. 2022

Pražské věže a jejich příběhy

O velikosti, věrnosti, lásce, zápase, tajemství, tradici a umění...

Každá z pražských věží má svůj symbol. Někdy je jeho původ okamžitě zřejmý, jindy je třeba vstoupit do příběhu, který ho osvětlí. Přinášíme Vám sedm příběhů sedmi věží: příběh o velikosti, věrnosti, lásce, zápase, tajemství, tradici a umění. Vydejte se s námi na cestu za symboly pražských věží.

Staroměstská radnice – slunce

Příběh o velikosti
Se Staroměstskou radnicí se pojí celá řada příběhů. Symbol slunce připomíná ten, který se váže ke Staroměstskému orloji. Slunce na něm najdeme připevněné na hlavní hodinové ručce, která jej unáší po ciferníku. Současně se po ní také posouvá nahoru a dolů tak, jak se nám v průběhu roku jeví na obloze, neboť orloj jsou hodiny astronomické a astroláb je jejich stěžejním prvkem.

Slunce je symbolem velikosti: Zosobňoval ji staroegyptský bůh Re i řecký bůh Helios. Velikost orloje je velikostí Mistra Hanuše; vypravěč Starých pověstí českých Alois Jirásek nám jej staví před oči coby tvůrce Staroměstského orloje. Je lhostejné, že historie odhalila jiného původce a Mistru Hanuši přiznává jen významná vylepšení. V paměti Prahy bude trvale žít jako muž, kterému se konšelé za jeho mimořádné dílo odvděčili tím, že jej dali oslepit. Učinila tak ze strachu, aby geniální hodinář nepostavil jinde jiný, stejně dechberoucí stroj.

Velikost díla tak jeho tvůrce uvrhla do věčné noci, v které už mu nikdy nevyšlo slunce. Orloj a Mistr Hanuš symbolem velikosti přesto zůstávají.

Staroměstská mostecká věž – ledňáček

Příběh o věrnosti
Na Staroměstské věži může pozorného oko zahlédnout ledňáčka ve věníku, stočeném pruhu látky odkazující k lazebnickému ručníku. Jde o osobní znak krále Václava IV., a spojuje v sobě dvě pověsti.

Tou první je antická báje o dceři krále větrů Alkyoné. Když zjistila, že její manžel král Kéýx, vášnivý mořeplavec, ztroskotal a moře nese jeho tělo na skalnaté pobřeží, vrhla se i ona ze žalu do vln. Bohy však její láska dojala a proměnili ji v ledňáčka, stejně jako krále, kterému tím darovali nový život. Ledňáček se tak stal symbolem lásky a věrnosti. Věník zase upomíná na příběh uvěznění krále Václava IV. pražskými pány. Když mu jednou dovolili umýt se v lázni, krásná Lazebnice Zuzana mu pomohla k útěku. Ani na její věrnost král nezapomněl a štědře ji odměnil.

Oba příběhy jsou smyšlené, ale to neznamená, že nejsou pravdivé. Pravda je víc než shoda příběhu s realitou. A věrnost je ctnost, která přetrvává věky, stejně jako Staroměstská mostecká věž.

Petřín – třešňový květ

Příběh o lásce
Příběhem, kterým k nám každé jaro promlouvám rozkvetlý Petřín, je příběh lásky. Ve slavné básni Máj ho vypráví patron zamilovaných Karel Hynek Mácha, jehož socha tu nedaleko Nebozízku dohlíží na dvojice vedoucí se za ruce už více než 100 let.

Příběh loupežníka Viléma, dívky Jarmily a jejího svůdce – Vilémova otec, je notoricky známý. Socha na Petříně ale vypráví ještě o jiné lásce, totiž o lásce Karla Hynka a Lori Šomkové. Máchův šifrovaný deník napovídá, že Karel Hynek nebyl žádným snoubencem roku a vůči jeho chování k Lori bychom dnes mohli vznést řadu výhrad. Přesto ji svým exaltovaným způsobem miloval. Poté, co mu porodila syna, se rozhodl oženit se s ní. Datum svatby bylo stanoveno na 8. listopadu 1836. Mácha však při hašení požáru Litoměřic 23. října buď prochladl, nebo se tu napil kontaminované vody a o 14 dní později zemřel. V týž den, na který byl ohlášen jeho sňatek s Lori, byl v Litoměřicích pohřben.

Petřín, jehož je Mácha nepsaným patronem, se každé jaro obalí třešňovými květy. Rozkvétají tu rok co rok, znovu a znovu, právě jako láska.

Novomlýnská vodárenská věž

Příběh o zápase
Příběhem Novomlýnské vodárenské věže je příběh vody a příběh ohně, který je jejím odvěkým protipólem. Dnešní kamenná věž totiž stojí na místě, kde stávala dřevěná vodárenská věž už od konce 15. století, aby vodou vytlačovanou pohonem mlýnského kola zásobovala novoměstské kašny, pivovary a několik domů.

Oheň a voda si věž vzájemně předávaly. Aby v zimě voda v potrubí nezamrzla, udržoval se ve věži otevřený oheň. Ten ale někdy přestal být dobrým sluhou a strávil stavbu do poslední třísky. Věž tak byla střídavě obnovována a pustošena plameny až do r. 1606, kdy se místo po dřevě sáhlo po kameni. Kamennou věž si ovšem ironií osudu o 50 let později vzala voda – při povodni r. 1655 jí byla drtivá většina stržena. Stavba, jíž známe z pražského nábřeží dnes, vyrostla na jejích troskách r. 1658.

Jak už bylo řečeno, voda z této věže plnila na Novém Městě 56 kašen, jež sloužily také jako zdroj vody na hašení drobnějších požárů v blízkých domech. Věž tak svůj zápas s ohněm nikdy neukončila. Dnes je v ní umístěna expozice o pražských požárech a hasičích „Praha hoří“. I v nás někdy hoří požáry a jindy běží divoká voda. Příběh Novomlýnské věže je v jistém ohledu také příběhem každého z nás.

Malostranská mostecká věž – maltézský kříž

Příběh o tajemství
Symbolem Malostranské mostecké (tzv. Juditiny) věže je 8hrotý kříž řádu maltézských rytířů. Jejich první komenda v českých zemích byla na konci 12. století zřízena na levém břehu Vltavy a původně románská Juditina věž patřila k opevnění, které maltézský (tehdy johanitský) klášter chránilo.

Smyslem řádu, jehož původní název zněl Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského, byla péče o nemocné poutníky ve Svaté zemi a jejich ochrana. Charitativní zaměření má řád ostatně dodnes.

Pro české země má ovšem malostranská johanitská komenda jedno velmi atraktivní tajemství. Existuje dosud ne zcela vyvrácený badatelský závěr, že jedním z jejích rytířů byl onen tajemný Dalimil – neznámý autor první česky psané veršované kroniky. Zda stěžejní dílo české středověké historiografie skutečně vzniklo ve stínu Malostranské mostecké věže, nevíme. Velikost naší minulosti tu ale může i dnes pocítit a obdivovat každý.

Prašná brána – koruna

Příběh o tradici
Symbolem Prašné brány je koruna, neboť v ní začínala tzv. Královská cesta. Vedla až na Hrad, kde byli panovníci korunováni na české krále. Během 398 let si po ní pro českou korunu dojelo 19 vládců.

Nejslavnější český panovník Karel IV., řečený Otec vlasti, mezi nimi nebyl – tradice korunovačních cest byla založena až 60 let po jeho smrti. Příběh Prašné brány je přesto jeho příběhem, neboť on dal zhotovit korunu, která ji symbolizuje. Není to obyčejný symbol moci – je to spolu s ostatními korunovačními klenoty nejcennější památka českého státu a českého národa.

Karel IV. ji nechal vyrobit ne jako osobní klenot, ale jako posvátnou korunu českého národa zasvěcenou sv. Václavovi. Každý český král tak symbolicky přejímá zemi do správy. Nepatří jemu – patří sv. Václavu, věčnému dědici české země. Jemu se vládnoucí král zodpovídá. S tím se ovšem pojí etický nárok, který Češi na své panovníky kladou a který se neumenšil ani po zániku monarchie. Stále čekáme, že v čele země bude stát člověk, který před soudem sv. Václava obstojí. Ten, který bude hoden jeho koruny.

Svatomikulášská městská zvonice – zvon

Příběh o umění
Svatomikulášská městská zvonice nesla v minulosti čtyři zvony. Tři byly za první a druhé světové války zrekvírovány a přetaveny na děla a munici. Dochoval se pouze zvon sv. Mikuláš, významná pozdně gotická památka. Příběh Svatomikulášské zvonice je příběhem jejího tvůrce Brickího z Cimperka.

Pražský zvonař a kovolijec Brikcí z Cimperka je pokládán za největšího českého zvonaře všech dob. Základní znalost řemesla získal od svého otce Ondřeje Pražského, rovněž známého zvonaře. Další zkušenosti nasbíral v Německu a Polsku. Když odlil svůj první zvon, bylo mu stěží 20 let. Jeho zvony jsou unikátní, mají specifický profil, jsou odlehčené a dokonale melodické. Za život jich ulil více než osmdesát. Stal se významnou osobností Prahy, zasedal v zemském sněmu, měl rozsáhlou sbírku knih a obrazů. Symbol Svatomikulášské zvonice vypráví o řemesle, které dorostlo k umění.

Geniální Brikcí měl sedm dětí. Víme, že jeden z nich byl rovněž zvonařem a druhý kovolijcem. Známe také osud jeho dcery Anny: Vdala se za radního Nového Města pražského Ondřeje Kocoura z Votína, který tchánovu práci znal a obdivoval. Když šel 21. června 1621 s ostatními 26 vůdci stavovského povstání na staroměstské popraviště, zdálo se mu, že mezi zvony znějícími městem některé poznává.